Při vší té hrůze, co nás obklopovala, jsem si v tomto směru opravdu lebedila. Nemusela jsem vstávat hříšně brzy. Rozčilovat se, že nemám co na sebe. Držet balanc v nacpané hromadné dopravě ani odpočítávat minuty do oběda v některé z přeplněných restaurací. A tak jakmile se naše životy konečně dobraly do fáze „po covidu“, rozhodla jsem se působit už pouze z domova. Vesmír, nebo kdo tyhle věci zařizuje, mi k tomu navíc seslal novou práci. Byla perfektní… až na jednu záležitost: on-line porady.
Hrůza, děs, šílenství!
Stejně jako mnoho jiných introvertů se potýkám s naprostým odporem k telefonování. Jakmile mám někam zavolat, chystám si scénář. Načež mě obvykle něco hned na začátku tak vykolejí. Z promyšlené řeči půlku zapomenu a druhou zamotám dohromady tak dokonale, až řeknu absolutní nesmysl. A teď na mě měla mířit ještě webkamera! U on-line pohovoru jsem málem dostala infarkt a kolena se mi doklepávala ještě druhý den, ale věděla jsem, že jinak je to přesně to, o co stojím. Musela jsem se tedy smířit s realitou, která zpočátku čítala až několik obrazovkových setkání denně.
Nejdu do divadla, jen mám call…
Přípravy začínaly hned ráno, přičemž jsem vypadala, jako kdybych se právě chystala zavítat na divadelní představení. Jednou jsem dokonce sáhla po rudé rtěnce, kterou umělé světlo a monitor natolik zvýraznily, že moje pusa zářila jako červená na semaforu. Byla to přesně ta chvíle, kdy víte, že na vás je něco nepatřičného. Už s tím ale nemůžete nic dělat než to celé protrpět.
Z šatníku jsem tahala nejlepší kousky, byť z nich de facto nebylo nic vidět. Jenže tenkrát se internet hemžil videy, kdy se během hovoru stalo něco nečekaného a některý z účastníků musel vstát, načež se ukázalo třeba to, že na sobě sice má košili a sako, ale spodní partie jsou oděny jen do trenýrek. Nic podobného se mi nesmělo stát, a proto jsem už půl hodiny před začátkem usedala ke stroji nalíčená i vymóděná… a s tepem cca 200.
A pak nastal zvrat
Ovšem, rok se s rokem sešel a situace je úplně jiná. Sice k počítači nesedám v trenýrkách a ani s tím nehodlám začít, ale pět minut před začátkem porady mám ještě dost času, takže si jdu udělat kávičku. A zatímco kávovar zavoní a do hrnku vtéká chutná tekutina, aspoň si uhladím vlasy a zkontroluju, jestli na sobě nemám drobky od snídaně. Mojí uniformou jsou teď legíny, trika a svetry, ideálně řádně vytahané. Polední pauzu trávím venku se psem, nebo na chvilku otevřu rozečtenou knížku.
V přirozeném prostředí je mi hej
Tudíž porovnám-li doby, kdy jsem docházela do kanceláře, s nynější situací, můžu říct, že moje práce z domova je poměrně velkým krokem nejen v mém rozvoji, co se on-line komunikace týká, ale také v udržitelném a zdravějším životě. Už nemám potřebu mít tolik oblečení „na lepší nošení“, jak říkala babička, nebo „do města“, jak pro změnu říká mamka; kosmetika mi vydrží déle a ještě trávím víc času na čerstvém vzduchu a četbou. Moje introvertní povaha si našla své prostředí, z něhož by extrovertům nejspíš šiblo už po pár týdnech.
