Konec vyspávání do oběda.
Já jako matka s titulem OSVČ jsem toto ocenila. Mohla jsem vstát hezky v 6:00, dát si ranní jógu, kafe a sednout k notebooku. Když se hoši vyvalili z kanafasu, měla jsem svou pracovní dobu téměř ve finále. U toho jsem v pohodičce stihla uvařit oběd a spárovat ponožky. A toto končí. Vstávání v 7:00 pro celou posádku rodiny, nevrlý Adam, který potřebuje každý den tu samou „písničku“ – pomaličku (aby se neunavil) vylézt z postele, rozlepit jedno oko, za 5 minut to druhé, posnídat nějaký pišingr, dát si mátový čaj s medem, podívat se na jeden díl Pokémonů a poté se možná obléci a vyrazit směr školní ústav. K tomu nafrčený Bert, který během pár minut stojí u dveří a hodlá odcházet. Krása střídá nádheru.
Včasný odchod do postele.
Tak toho se přátelé obávám nejvíce. V létě jsme měli režim vskutku na punk. Večeře ve městě, potom jedno orosené pivko v hospůdce s přáteli, společný rodinný film a usnutí když se nám zachce. Tak tomu je rozhodně konec. Vyčůrat, pomodlit a spát. Ve 20:00 ideálně.
Úkoly.
V naší škole je jich naštěstí pomálu, vlastně téměř nula, ale když si představím ostatní chudáky rodiče, kteří přemýšlí nad tím, jaké řešení má matematická úloha z osnov 2.třídy, je mi mdlo. Před dítětem musíte vypadat, že je to jasné jak facka – k rodiči by přece mělo vzhlížet. Nemůžete mu říct, že nevíte, to by pak do školy nechodilo tuplem.
Plesnivé svačiny.
Tak toto je naše téma. Adam vždy chce svačit zrovna to, co nemá. Když mu to druhý den milostivě připravím, chtěl by to, co měl včera. A tak je často svačinová ultra bio krabička za 900 Kč často porostlá zelenou plísní a jablko odchází téměř po svých. Můžete dělat přednášky o plýtvání horem, spodem. Není to k ničemu. Celý rok se to opakuje jako ohraná písnička.
Ale nezoufejme..
Školní rok přináší i svá pozitiva – za hlídání dětí nemusíte platit 🙂
