„Jednou se přestěhuju do Paříže,“ byla jsem rozhodnutá v osmnácti, „Budu bydlet jedině v Praze,“ změnila jsem lokalitu ve dvaceti, sbalila si svých pět švestek a jela. Město tepalo možnostmi, nepřeberným množstvím zábavy a rozmanitostí. A pak uběhlo více než deset let…
„Mně se tam nechce,“ kňourám s blížící se pětatřicítkou, když musím opustit malou středočeskou vesničku a jet do hlavního města něco vyřizovat. Jsem tedy zdárným důkazem toho, že lidé se mění, možná hlavně v závislosti na věku.
Nutno podotknout, že každému samozřejmě vyhovuje něco jiného, a tak zatímco já do telefonu kamarádce vyprávím, že už nám začala snášet druhá slepice, ona se se mnou radí, do které kavárny má zajít. Na ty jsem totiž bývala odborník, ať už mi dělal společnost počítač, knížka nebo někdo z masa a kostí.
Přesto, že jsem dynamický městský život vyměnila za poklidnější vesnický, na některých přátelství se nic nezměnilo. Mnohá společná témata zůstala a s chutí vyslechneme i ta, co se nás třeba tolik netýkají. Ať už se jedná o cokoliv, klidně i slepičí vejce.
Objevili se mistři hororových historek
Než jsme se ovšem přestěhovali, vyslechla jsem z různých stran spoustu příběhů. Třeba ten, jak se nějaký pár z velkoměsta rozhodl pro romantické žití v horách. Načež po první zimě spěchal zpátky do paneláku. Nebo o jakési manažerce z korporátu, co chtěla změnit svůj život, a tak se odstěhovala na samotu, odkud musela děti rozvážet do desítky kilometrů vzdálené školy, z čehož byla po čase dost otrávená. Negativní zkušenosti se holt vždycky předávají snadněji a častěji než ty pozitivní, což platí všeobecně: ve službách, životním stylu i dalších oblastech, jako je třeba mateřství. To se vám taky najednou sejde spousta odborníků na:
– Spánek – „Hlavně se vyspi do zásoby,“ (jako kdyby to snad šlo). „No počkej, až budete celé noci vzhůru.“
– Pohlaví dítěte – „Podle tvaru bříška to bude určitě chlapeček.“ „Holčička bere krásu, takže… jéé, promiň, jako sluší ti to, ale myslím, že čekáš spíš holčičku no.“
– Kojení – „Kojit musíš přesně po třech hodinách.“ „Hlavně nekoj přesně po třech hodinách.“
– Chování miminka – „Když ho budeš pořád nosit, akorát si ho rozmazlíš.“ „Děláš ze sebe otroka.“
– Dětskou stravu – „Proboha, ty jsi tomu nebohému dítěti dala ovocnou kapsičku?!“
– Dětský vývoj – „Ale Pepíček od Matoušků už chodí!“ „Naše Kačenka už dááávno plínky nemá!“
– A mnohé další záležitosti, přičemž pokaždé jako třešnička na dortu přijde i slavné „A bude hůř!“ když si náhodou nad něčím postesknete.
Ač bych ráda tvrdila, že jsem se na každou z těch rad vykašlala. Některé mi kdysi v hlavě udělaly zbytečný guláš. Tentokrát jsem se ale zviklat nenechala. A po zimě i s ohledem na vození dítěte do školy můžu říct, že jsme tam, kde máme být.
