Poměrně drsněji znějící jméno náš pes dostal od své osmileté paničky. Jakmile na ulici zavoláme „Eriku, ke mně!“ všichni čekají o dost větší kalibr, než jaký se k nám rozběhne… tedy v případě, že se mu zrovna chce. Ač jsme nabízeli mnohé varianty, mezi nimiž byl třeba Kvído, dítko trvalo na Erikovi. Tím na mě nedávno málem poštvalo sociálku. Když jsem při čekání na školní chodbě přidala k dobru historku, jak jsme ho omylem zavřeli v garáži. Až v polovině mi došlo, že nejspíš mnozí netuší, o kom je řeč, tak jsem raději upozornila, že nejde o dítě, ale o psa, kterého tedy také běžně nikde nezavíráme a který se velice brzy ohlásil znělým štěkotem, načež až do třetího pamlsku dělal uraženého.
„Eriku, ke mně!“
Erik je zcela čistá rasa pouliční směsky, která se narodila neznámým rodičům ve velmi špatných podmínkách. O co horší ovšem byl jeho start, o to lépe se má nyní. V posteli, kde se umí rozložit do velikosti vlkodava, je zcela přihlíženo k jeho pohodlí. Občas se budím zkroucená jako paragraf. Jen drobnou komplikací se stala skutečnost, že když vezu naší školačku ráno do instituce, musí se Erik přemístit z vyhřátých peřin. Já bych ho tam klidně nechávala, jenže to by nesměl stále ještě, ve svých dvou letech, trpět jistým nešvarem. Ale o tom později. Opatrně se ho tedy zeptám, zda by se mohl přesunou, načež se na mě podívá všeříkajícím pohledem. Dost často to pak končí tím, že ho přenesu jako miminko a uložím do pelíšku na chodbě, odkud může dvířky vyjít ven. Jo, je to u nás občas blázinec, ale když ho miluješ, není co řešit… nicméně jsem dost ráda, že nemilujeme třeba 40kilogramového labradora, to by situaci doslova ztěžovalo.
Okusování čehokoliv
Oním, již zmiňovaným, nešvarem je jeho neutuchající potřeba sem tam něco okusovat. Nemusím být zrovna psí psycholog, abych pochopila, že se tím nejen zabavuje ve chvílích, kdy ho necháme doma samotného, ale také se nám právě kvůli tomu mstí. Jelikož pracuju z domova, jsem s ním většinu času. Leží v pelíšku v mojí pracovně a ruší mě svým chrápáním. Bohužel jsou situace, kdy se mnou sem tam někam jet nemůže. Třeba nedávno jsem se vzdálila na pouhých dvacet minut, během nichž stihl rozcupovat krabice, které jsme bezmyšlenkovitě nechali na parapetu, abychom je později odnesli do kontejneru na papír. Zkrátka platí pravidlo
„Co někde necháš, je po tvém odjezdu moje“
Než jsme si to vryli do paměti, ze špatně zavřené pracovny mi odcizil hračku pro novorozenou neteř, dcery čepicí vytřel celý dvůr. A na to, že se jako štěně dostal k mým svatebním botám, raději už nevzpomínám.
Od dob, co ho máme, nás náš mazlíček opravdu mnohému naučil. Včetně toho, že když v průběhu pár měsíců přijdete o značnou část svého botníku, nepotřebujete kupovat nové kousky. Jeden až dva páry bot před psím dováděním schováte snáze, než mnohačetný botník. A kromě toho je to také ekologičtější a ekonomičtější.
