„To by se ještě mohlo hodit,“ říkávala moje babička, která byla tak skvělou hospodyňkou, že by i přes plot pro pírko skočila. Snadno se tak stávalo, že měla třeba hrnec, který používala jen na šlehání vaječných bílků, protože cokoliv tekutějšího by dírkou zející v jeho dně proteklo. Zkrátka byla zvyklá věcem, co už nemohly sloužit ke svému účelu, najít jiné využití, než aby je vyhodila.
Kdysi dávno, v době svých tzv. telecích let, jsem to nechápala. „Vždyť obchody jsou plné všeho, klidně ti přivezeme, co potřebuješ,“ nabízela jsem, snad v úplně hloupém domnění, že jde o peníze. Jak moc jsem se tenkrát mýlila!
Vštípená udržitelnost
Babička v sobě měla zakořeněný velmi udržitelný styl života, a to si o něm nemusela nikde přečíst. Byla skromná a z nelehkého dětství i mládí, kdy nestačilo zajít do supermarketu, naučená úplně jinému smýšlení… šetrnému.
Díky tomu docházelo k až úsměvným situacím, jako například při vyklízení půdy na chalupě. Mladší generace běhaly po schodech a snášely, co se tam za desítky let nashromáždilo. Samozřejmě s myšlenkou, že se všechno vyhodí. Babička využívala momentů, kdy ji nikdo neviděl. Honem vybírala věci, co „se ještě mohly hodit“, načež je nosila zpátky do domu.
Inspirujme se našimi babičkami
Vůbec nechci znít zapškle, ale někdy mám dojem, že skromnost a šetrnost, kterou měly naše babičky tak vštípenou, už vidíme čím dál méně. Je to přirozené, kolem nás je toho tolik, že si mnohdy ani nemůžeme vybrat, co vlastně chceme.
Nicméně i snaha se cení. A tak, ač nemůžu říct, že by se mi to pokaždé podařilo, pokouším se jít ve šlépějích, které jsem dříve tak hloupě zatracovala. Škoda, že s babičkou už se neporadím ani jí nepovím, jak jsem něco ubránila před vyhozením, protože „se to ještě může hodit“. Snad by ze mě měla radost…
